Na světě není místo pro náhodu – existuje pouze zákon příčiny a důsledku. Vesmírné zákony přírody jsou věčné a spravedlivé. Není v nich místo pro výjimky a privilegia. Nepomáhá ani bohatství a sláva, ani úcta či zásluhy – to, na co jsme si zvykli v každodenním životě a co v něm obvykle hraje velkou roli. Je nutné zdůraznit následující fakt: všechno co člověk dělá, dělá pro sebe.
Člověk se často setkává s chybou, kterou udělal v minulém životě, jež zůstala nenapravená, a objevila se tedy znovu. Proklíná ji z celé duše a nechápe, že proklíná sám sebe a svoje konání, a chybu tak jen zvětšuje. Každý si patrně sám na sobě vyzkoušel, že rány osudu přicházejí doslova jako blesk z čistého nebe. Nečekaná událost pramení z odmítání. Člověk, který říká, že se má moc dobře a sám tomu doopravdy slepě věří, aniž by se zamýšlel nad možností opaku, je obyčejně hloupý a za popíráním pěstuje potvrzení. A tak se stává, že za velmi dobrým se skrývá velmi špatné. Ten, kdo toto špatné stále převrací v dobré, vůbec není naivní, životu vzdálený člověk, ale člověk schopný, posouvající život kupředu.
Jsou ti co pojmenují “špatné” nějak jinak a přinutí se zapomenout. Však ono nikam neuteče. Čas se přibližuje k osudové hodině a je nezbytné najít v sobě všechno špatné, uvědomit si je a pochopit, abychom se poté od něj za pomoci odpuštění osvobodili.
Je hodně lidí, kteří cítí správně, jsou skutečnými jasnovidci, avšak svým pocitům nevěří. Takoví lidé dělají všechno navzdory svým pocitům, protože tak se to líbí ostatním.
Tito znamenití lidé zoufale usilují o lásku, nechápou to, že si tím škodí, a pracovní kolektiv, jak je neměl rád dříve, tak je nemá rád ani teď, protože jsou příliš jiní. Chtějí dobré a dostávají špatné. Nedělají dobré pro sebe, protože se snaží zavděčit se druhým, a to je duševní otroctví. Takovým lidem není dobře ani ve vlastním domě; ne každé rodině je vhod jejich přílišná dobrota, horlivost, péče a starostlivost. Taje svérázná forma potlačování, která neumožňuje členům rodiny získávat vlastní životní zkušenosti.
Všechno to, co v člověku je, k sobě člověk přitahuje - jak dobré, tak špatné.
Pokud přichází člověk s přáním uzdravit se, ale nevěří těmto metodám léčení a nikdy se o ně nezajímal, je potřeba přenechat mu možnost nevěřit; jinými slovy neuzdraví se. Nelze jim vnucovat dobro silou, musí se učit pomoci utrpení. Když člověk přichází, aby odmítal všechny svoje chyby, je lepší když vůbec nepřijde.
Chytrý hlupák se učí vždy, hloupý chytrák - nikdy.
Vykřičet své pocity a způsobit si tím špatně, nebo je držet v sobě a rovněž si tím způsobovat špatně - to je zdá se neřešitelný problém. Nikoli je řešitelný. Moudrý zná to, co říká, hloupý říká to, co zná.
Každý člověk má svou rozumovou úroveň a na této úrovni je třeba komunikovat. Hloupému není dáno pozvednout se výš, to znamená, že moudrý se musí spustit níž, neboť moudrý je vždy povinen učit.
Takže když hloupý rozumí pouze hádce s křikem je třeba dát mu taky možnost. A když má pak sám mizernou náladu, je třeba poprosit o odpuštění sebe zato, že jsem to právě udělal takhle a ne jinak. Problémy jsou potřeba vyřešit ve sporu, ať třeba propukne hádka, ale nenosit je v delikátnosti v duši jako kámen až do té doby, až se z nich utvoří rakovina. Když má člověk rakovinu a hlupák zůstal hlupákem, který z nich postupoval špatně? Samozřejmě že ten, který si kvůli dobrému vychování způsobil nemoc. #dusevnisvetlo
Comments