Jako děti jsme se učili, jak být „dobrými" chlapci a děvčaty, z čehož samozřejmě vyplývalo, že takoví ještě nejsme. Dozvěděli jsme se, že budeme dobří, pokud si uklidíme pokoj nebo získáme dobré známky. Jen málokoho z nás naučili , že jsme esenciálně dobří. Jen zlomku z nás se dostalo bezpodmínečného uznání, pocitu že jsme úžasní tím, že jsme, a ne proto co děláme.

Vychovávali nás lidé, kteří byli vychováni stejně jako my. Někdy se právě ti, kdo nás nejvíc milovali, domnívali, že je nutné naučit nás bojovat.
Proč? Protože svět je krutý a oni chtěli, abychom v něm obstáli. Museli jsme se stát stejně nenormálními jako svět, protože jinak bychom se do něj nehodili. Museli jsme neustále cosi dokazovat, učit se na samé jedničky, dostat se na Univerzitu. Je divné, že jsme se takto nenaučili disciplíně, spíše si osvojili mylnou představu, že naše síla vychází z vnějších zdrojů. Ztratili jsme povědomí o vlastní síle a naučili jsme se bát. Bát se, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme.
Strach učení neprospívá. Ohýbá nás a zpomaluje. Neurotizuje nás. Už v pubertě byla většina z nás vážné pochroumaná. Naše láska, srdce a naše skutečné JÁ byla neustále zpochybňována, kteří nás neměli rádi, i těmi, kteří nás rádi měli. Nedostatkem lásky jsme se začali pomalu ale jistě rozpadat.
Od dětství nám namlouvali, že jsme oddělená, omezená stvoření. Proto máme takové problémy s láskou. Láska nám připadá jako prázdnota. Bojíme se, že nás pohltí, protože v určitém smyslu to tak opravdu je. Pohlcuje naše malé já, náš osamělý pocit odloučenosti. Myslíme si, že jsme tímto pocitem, a bojíme se, že bychom bez něj zemřeli. Ale umírá jen naše vystrašená mysl a láska uvnitř tak dostává šanci dýchat.
Celý náš systém ustrašeného vnímání, vycházející z falešného pocitu, že jsme odděleni od Boha a ostatních, nazývá ego. Reprezentuje malé, oddělené já.
Je to falešná představa o nás samotných, o tom, kdo a co doopravdy jsme vzhledem k tomu, že tato lež je naší neurózou a život ve lži je plný příšerné úzkosti, je neuvěřitelné, jak moc se bráníme zacelení této trhliny.
Myšlenka oddělená od lásky je naprostým znetvořením. Je to naše vlastní síla obrácená proti nám. Ve chvíli, kdy se mysl poprvé odchýlila od lásky - kdy se Syn boží zapomněl smát - vznikl celý iluzorní svět. Okamžik nazývaný “zajížďkou do strachu".
Ego má vlastní pseudoživot a stejně jako všechny formy života také bojuje o přežití. Ať už je náš život jakkoli nepohodlný, bolestný nebo dokonce zoufalý, je to život, který známe. Lpíme na něm, místo abychom zkusili něco nového. Většině z nás je ze sebe tak či onak příšerně zle. Je tedy vskutku neuvěřitelné, jak urputně Ipíme na tom, čeho se toužíme zbavit.
Ego je jako počítačový virus, který napadá operační systém. Jako by nám ukazovalo temný paralelní svět, říši strachu a bolesti, jež ve skutečnosti neexistuje, ale nám připadá, že ano. Lucifer byl ten nejkrásnější anděl v nebi, než padl.
Ego je naše sebeláska obrácená v sebenenávist.
Ego je jako gravitační pole vybudované na dlouholetém ustrašeném myšlení, které nás oddaluje od lásky v našich srdcích. Je to duševní síla obrácená proti nám samotným. Je stejně chytré, úlisné a manipulující jako my. Pamatujete se na zkazky o ďáblovi a jeho sladkých řečech? Ani ego vám otevřeně neřekne: „Nazdar, já jsem tvoje sebenenávist." Není hloupé, ani my přece nejsme hloupí. Proto říká například: „Nazdar, já jsem tvé dospělé, zralé, racionální já. Pomůžu ti najít sebe sama." Radí nám, abychom se starali sami o sebe na úkor druhých. Učí nás sobectví, chamtivosti, odsuzování a malichernosti. Ale pamatujte si, že všichni jsme jedním: Co dáme ostatním, dáváme i sobě. Co ostatním odepřeme, odpíráme sobě samým. Kdykoli si místo lásky zvolíme strach, ochuzujeme se o prožitek ráje. Do jaké míry si upíráme lásku, do takové míry budeme mít pocit, že nás opustila.
Comments