Život je v podstatě jednoduchý. Všechna ta mnohotvárnost, kterou nazýváme životem, je postavena výhradně na překvapivě maličké a proto neviditelné částečce energie lásky, jejiž materiálnost byla již objevena jadernými fyziky a dokázána skeptikům. Je to energie smyslu života, energie bytí. Krátce řečeno – energie mysli.
Život člověka není nic jiného než hledání smyslu života. Štěstí je nalezení smyslu života, nalezení Lásky.
Každý člověk svou myslí usměrňuje energii, ze které sám sestává. Každý člověk vyvolává změny v sobě samém, aniž by to uměl vidět a odvážil se tomu věřit.
Změna světa myšlenek je změnou sebe samého.
Duševní klid je rovnováha. To je stav, při němž se dobré a špatné stává pochopitelným a dává se vzájemně právo na život. Pochopení závisí na myšlení. Dobré myšlenky jsou nazývány pozitivními stresy. Špatné myšlenky jsou negativními stresy.
Jak negativní, tak i pozitivní stresy v nás vznikají z nepochopení života, tj. z jednostranného vidění života, tj. ze strachu, že mě nemají rádi. Čím má člověk tento strach silnější, tím větší je duchovní slepota. Znamená to, že člověk nevidí svou duchovnost. Ohradil se strachem, oddělil se od své duchovnosti a považuje za pravdivý pouze materiální svět.
Rozporuplným se může stát fakt, že někdy je negativita mimořádně velká, a nemoc nevznikne. V jiném případě se stav nedá nazvat zvlášť špatným, a člověk vážně onemocní. Proč?
Stresy vznikají z nepochopení života, tj. nesprávným hodnocením životních jevů
A. Když něco navenek vypadá velmi špatně a Vy to hodnotíte jako velmi špatné, porozuměli jste tomu správně a nemoc nevznikne.
B. Když něco není velmi špatné a Vy to hodnotíte jako velmi špatné, svým přeháněním jste úměrně zesílili svoji negativitu a vzniká nemoc.
C. Když něco není vůbec špatné, a vy to za špatné považujete, velmi silně přeháníte, způsobíte si tak těžkou nemoc.
Tak vznikají fyzická onemocnění.
Největším pomocníkem k porozumění životu je naše tělo. Duše za pomocí těla stále upozorňuje na možné neštěstí. Dochází k tomu pomocí nejrůznějších pocitů, předtuch, takzvaného hlasu srdce a dalších signálů. Pokud si těchto signálů nevšimneme nebo je i ignorujeme, drobné neviditelné částečky energie symbolicky černé barvy, generované špatnými myšlenkami, budou nepřetržitě přitahovat stejně špatné nové myšlenky, dokud se pohár utrpení nenaplní a nevznikne první symptom nemoci.
Tak se neviditelné stává viditelným a nemateriální materiálním.
Každá lehká pohmožděnina je varovným signálem před vznikem silné bolesti. Velkému úrazu předchází malý úraz. Každá nemoc z nachlazení upozorňuje na nahromadění odpovídající energie, aby situaci věnoval pozornost a vyhnul se vážné nemoci. Pokud tomuto upozornění nenaslouchá, vznikne těžká nemoc. A když ani to neposlouží jako lekce, člověk se odebere k praotcům a v následujícím životě přijde, aby se znovu učil témuž, ale už daleko v tvrdší lekci.
Když člověk všechno hodnotí kladně, je to rovněž jednostranné chybné hodnocení.
A. Když je něco navenek velmi dobré a my to hodnotíme jako velmi dobré, vznášíme se v duševních oblacích. Tělo zůstává bez pozornosti a bez pomoci.
B. Když je něco dobré, ale my to hodnotíme jako velmi dobré, jako kdybychom proti vůli chodili po zemi, když duše chce do nebe. Nespokojenost s vlastním tělem, které je břemenem působí bolest na duši.
C. Když je něco špatné, a my to hodnotíme jako velmi dobré, duše se může těžce zranit, když sebou pleskne na zem vedle těla, a chytrák se tak ani nedozví o své prostoduchosti. Pád z iluzorních výšek do uzemněné reality se může nepředstavitelnou a nesnesitelnou zkouškou. Takové duši je velmi špatně a bude ji ještě hůř, když si neuvědomí svoji duchovní slepotu.
Snaží-li se člověk jen o dobré, vyhledává – li jen dobré a všem spatřuje jenom samé dobré, zapomíná na fyzické a uzavírá se v duchovním. Uzavírání se v tom dobrém, bez kterého je život pro člověka nepředstavitelný, a proto v tom smyslu i žije, znamená ubývání tohoto dobrého, jeho ztrátu. Pokud člověk chápe, že duchovnost je dobrý ideál a materiálnost jako špatná nevyhnutelnost tvoří jeden celek, jeho duch nebude od těla utíkat. Jednota protikladů zajišťuje vyvážený a dokonalý celek – nebo zdraví. Jednostrannost či duševní přání dostávat jen dobré odrazuje ducha. Krátce řečeno – přílišné dobré vyvolává duševní nemoci a přílišné špatné vyvolává fyzické nemoci.
Zdraví odráží vztah člověka k životu. Kdo začne vyjadřovat svůj jednostranně špatný vztah ke komukoli nebo k čemukoli, ať už v myšlenkách, slovech, činech a přiměřeně tomu žije, fyzicky onemocní.
Kdo tímto způsobem začne vyjadřovat pouze dobrý vztah a přiměřeně tomu žije, způsobí si duševní nemoc.
Život představuje pohyb energií, v němž vládne dokonalý pořádek. Zasahování do tohoto pořádku a násilí mu působené vyvolává nepořádek – nemoc.
Člověk se nikoli náhodou pohybuje hrudí dopředu. Tento pohyb znamená, že jak člověk cítí, tak chce a jedná. Cítění umožňuje uvědomit si, tj. promyšleně chtít a jednat s rozumem. Kdo vyzdvihuje do popředí vlastní přání, ten se pohybuje jakoby zády dopředu a nepozoruje, že se přibližuje propast. Chamtivým, ziskuchtivým zesiluje. Přejeme si bohatství, moudrost, zručnost, pracovitost, slávu, úctu, pozornost, péči, lásku, štěstí, radost a tak dále a tak podobně. Tohoto všeho se nám bude nedostávat až do té doby, dokud nepochopíme, co musí být na prvním místě.
Cítění je systémové vnímání. Ke smyslům patří sluch, čích, chuť a hmat. Kdyby člověk důvěřoval svým citům, smyslům, nedělal by chyby. Protože však používá smyslové organy ku pomoci rozumu, to jest k tomu, aby učinil pro sebe prospěšnější závěry, nechápe, že stále více žije kvůli vlastnímu prospěchu, a ve jménu svého cíle si nedovoluje přiznat životní pravdu. Kdyby neexistovala potřeba osobního prospěchu, rozum by zůstal stranou, člověk by vnímal viditelný předmět celistvě a nevznikal by mu stres. Co je rozumové je jednostranným viděním života – a to je stres. Když člověk vidí pouze dobré, je to pozitivní stres, a když špatné, je to stres negativní. Kdo nevidí život jako celek, pro toho je život jako střídavý proud: dobré se nevyhnutelně změní ve špatné nebo špatné v dobré.
Stresy působí systémově a vyvolávají odpovídající nemoci. Nezávisle na pohlaví, věku, barvě pleti, úrovni vzdělání, služebním postavení a dalších stupních hierarchie; jinými slovy nezávisle natom, jsi- li král nebo žebrák. Stejné stresy vyvolávají stejné nemoci.
Všechny stresy mají svůj počátek ve strachu, že mě nemají rádi.
Základními stresy jsou pocit viny, strachy a zloba. Když se nashromáždí, přerůstají jeden ve druhý, vzájemně se spojují a mohou vytvářet zamotanou směsici nemocí. Pocit viny přerůstá ve strach, strach přerůstá ve zlobu. Zloba člověka ničí.
Spouštěcím mechanismem řetězce stresů je strach být vinen. Vinen nechce být nikdo. Proto nejspolehlivějším způsobem, jak podřídit své vůli člověka, jenž chce být dobrý, je apelovat na jeho svědomí. Tyran hrající si na dobrodince je tímto způsobem schopen z člověka zcela vymačkat vůli k životu, aniž by si uvědomoval, že jedná špatně. A člověk umírá, protože se neumí bránit.
Comments